Důkaz z kalendáře

Jak všichni víme, existují dva hlavní modely vzniku vesmíru a života – evoluční a stvořitelský. Prvnímu z nich je dáván punc vědeckosti, druhému punc překonaných pověr, kterým můžou věřit jen mentálně zaostalí nebo naprosto nevzdělaní lidé. O evoluci se již dávno nemluví jako o teorii. Ze všech stran jsme krmeni tvrzením, že je to nevyvratitelný fakt, že je vědecky dokázaná. Je však vznik života a různých druhů skutečně možné připsat slepé náhodě a všemocné síle miliard let? Je evoluce skutečně vědecky dokázaná? Je stvořitelský model skutečně nesmyslný? Co o tom všem říkají objektivní důkazy?

Do určité doby jsem neměl s přijetím evoluční teorie jako skutečnosti problém. Ve škole nás ji učili v hodinách dějepisu a předkládali nám ji jako prokázaný fakt. Jakákoliv jiná alternativa byla předem odsouzena. Jako o faktu se o evoluci píše v časopisech, jako o faktu se o ní mluví v televizi, obhajují ji věhlasní vědci... Stále je populární názor, že každý rozumně uvažující člověk musí evoluci přijmout, vždyť její pravdivost je zřejmá už i malým dětem... Nikdy mě nenapadlo o předkládaných „faktech“ a „důkazech“ pochybovat, skutečně jsem jim věřil. Tak, jako jim dnes věří spousta lidí.

To se ale změnilo, když jsem o těchto „skutečnostech“ začal uvažovat, přestal jsem jim slepě věřit jen proto, že jim věří většina. Ono totiž vždycky neplatí, že to, čemu věří většina, musí být pravda. Zjistil jsem, že ta „pravdivá“ a „spolehlivá“ evoluční teorie má velké množství děr, problémů a nepřesností, že je tolik důkazů, které „vědci“ neberou v úvahu a důkazů, které se snaží krkolomně přizpůsobit svému pohledu na vznik života, že na to, abych jí nadále věřil, mám malou víru.

Je potřeba, abychom si uvědomili jednu důležitou věc: Mnoho lidí se domnívá, že evolucionismus je věda. Nevidí rozdíl mezi evolucionismem a geologií, biologií nebo fyzikou. Evoluční teorie je ale systém založený na víře a interpretaci vědeckých důkazů. V tomto tedy není rozdíl mezi evolučním a stvořitelským modelem. K přijetí obou je zapotřebí víra. A v případě evoluční teorie je potřeba skutečně veliká víra! Pokud ji ovšem posuzujeme z hlediska vědeckých důkazů a ne slepě, bez přemýšlení...

Přesto stále platí, že ti, kdo nevěří v evoluci, jsou bráni jako slabomyslní, neuvažující lidé, kteří věří pověrám a pohádkám. Ale čemu věří evolucionisté? A na základě jakých důkazů?

Náhodný vznik života z neživé hmoty

Mnozí lidé dnes věří, že život vznikl z neživé hmoty zcela náhodně, shodou okolností. Ve skutečnosti život takto v žádném případě vzniknout nemohl. Na tom se shodují tisíce vědců a lze to dokázat zkušeností – pozorováním přírody, laboratorně ověřenými přírodními zákonitostmi atd. Potíž není ve vědě, ale v neochotě mnoha vědců i médií uznat, kterým směrem důkazy ukazují.

Stále platný zůstává zákon biogeneze, podle kterého živé vzniká jen ze živého. Tisíce laboratorních pokusů od dob profesora Pasteura ukázaly, že život vzniká jen ze života a to předáváním složitého programu z generace na generaci. Na počátku řetězce musel být život. To je zákon biogeneze, o tom je věda. Ostatní je lež a fantazírování.

S tím má evoluční teorie problém. Podle ní musel kdysi život nějak z neživého materiálu vzniknout – pokud by to tak nebylo, evoluční hypotéza by musela padnout. Ne přírodověda, ale ideologické důvody vedou některé vědce k tvrzení, že život se kdysi nějak z neživé hmoty vyvinul. Toto tvrzení je ale nevědecké a směšné. Je to podvádění laické veřejnosti.

Věda nebo náboženství?

Dávné sebeoživování hmoty (miliardy let dělala hmota „uf, uf“) až k jejímu ožití tzv. chemickou evolucí buňky (nezní to pěkně vědecky?), kterou ovšem nikdy nikdo nikde nepozoroval, bylo vymyšleno jako náhradní materialistické náboženství podvodně nazývané věda. Jeho bohové energie, čas a náhoda však nemají žádné tvůrčí schopnosti. Jediné co bez programu umí, je kazit. Pokud je přírodověda založena na pokusu a pozorování, pak jiný závěr nelze učinit.

Ani v laboratoři, ani v terénu nebyl nikdy doložen proces, při kterém by se na jednom místě třeba jen desítky let vytvářela jakási stále složitější chemická sloučenina neperiodického uspořádání (podobná buňce). Proč by se tak mělo dít před miliony let? Je neuvěřitelné, jak si někteří takzvaní “exaktní” vědci pletou podmínky nutné pro udržení života s podmínkami nutnými pro vznik života. Teplo, voda nebo dostatek energie jsou nutné podmínky pro přežití mnoha organizmů – ale nestačí pro jejich vznik! Sirné bakterie mohou žít při teplotě 100°C, ale 100°C ani síra je nevytvoří!

Kdyby to bylo tak snadné, kdyby ke vzniku života stačilo dostatečné množství času, proč by se na planetách nevyvinuly nejprve jednodušší formy? Třeba polovodiče? Křemíku a času je tam dost, že? Když se podle evoluční fantazie může z neživé hmoty vytvořit jen tak naslepo, bez programu či myslícího konstruktéra, ten nejsložitější stroj světa, živý organismus, navíc se složitým programem pro svoji vlastní reprodukci, proč se nemůže vyvinout mnohem jednodušší, neživý?

Proč příroda nevyvinula nejprve z kamení domy nebo z uhlovodíků umělé hmoty, třeba igelitové tašky? Proč přeskočila jednodušší věci (neživé) a začala konstruovat zrovna to nejsložitější – živou buňku, kterou neumí vytvořit ani člověk? Tzv. „exaktní věda“ nám už desítky let tvrdí, že stačí voda, teploučko, záření a miliardy let a celý vesmír, naše planeta a vše živé se tak nějak samo udělá.

Někteří „vědci“, školství a média nás a naše děti nutí věřit, že mrtvá hmota sama od sebe ožila, že slepá hmota sama od sebe začala vidět, hluchá hmota sama od sebe začala slyšet, hmota těžší než vzduch sama od sebe začala létat, že nemyslící hmota začala myslet, milovat a nenávidět a že tato víra je jediný reálný a přírodovědecký pohled na svět

Pod pláštěm vědecké terminologie jsou skryta ničím nepodložená tvrzení. Tito evoluční věřící nám stále tvrdí, že věda jednou jejich teorii potvrdí. Jednou se podle nich jistě najdou potřebné důkazy. Jednou věda jistě přijde na to, jak se stalo, co se stát podle současných vědomostí nemohlo a co v současnosti vědecký výzkum vylučuje. Tedy jak mohla neživá hmota vytvořit sama od sebe nejsložitější stroj na světě – živou buňku. Věda nám jednou jistě odpoví na to, jak je možné, že kdysi byla náhoda chytřejší a nepravděpodobnost pravděpodobnější než dnes.

Pokud ovšem zavedeme do našeho uvažování tvrzení, že jednou na to věda přijde – pak si můžeme vymyslet jakoukoliv hypotézu a čekat do nekonečna, až nám ji věda potvrdí. Přírodověda zde ale není od potvrzování hypotéz za každou cenu, ale mapuje skutečnost a rozkrývá, jak v reálu věci fungují a proč tak fungují. Hypotéza je jen pomocná předběžná myšlenková konstrukce, která se buď dalším zkoumáním potvrdí a upevní, nebo padne. Kdyby se evoluční pohádkáři drželi této pravdy, dávno by svoji hypotézu museli zahodit. Oni ale udělali z evoluční teorie náboženství a to, jak známo, je nevyvratitelné.

Biolog profesor Conklin z university Princenton prohlásil: “Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.” Ujišťuji vás, že můžeme miliardy let nechat vybuchovat jednu tiskárnu za druhou, ale dokonalý slovník takto nezískáme. Stejně tak miliardy let nedokáží vytvořit život.

Vývoj druhů

Víru v evoluci popírají i další zákonitosti přírody a řada nálezů. Například učení o vývoji člověka ze zvířat vyvrací genetika, biochemie a řada dalších oborů. Evoluční “noční můrou” jsou i zkameněliny. Těžko věřit, že by údajný miliony let trvající vývoj jednoho zvířete v jiné nezanechal po sobě miliony kostí zkamenělých mezistupňů, když zůstaly miliony kostí hotových druhů! To zneklidňovalo už Darwina. Pokud se podle této fantazie vyvíjelo křídlo ptáka z přední končetiny nějakého dávného plaza (máváním prackami a skákáním ze stromů!!!) mnoho desítek milionů let, muselo by za tu dobu žít miliardy rodin poloplazů a poloptáků (kteří kdysi mávali prackami a skákali ze stromů, než se jim vytvořila funkční křídla). Ti prý měli ještě před létáním evoluční výhody (například údajnou tepelnou izolaci díky peří) a museli se tedy v krátké době rychle rozmnožit a vytlačit hůře přizpůsobené původní druhy. Kdepak jsou jejich kosti?! Miliardy kostí?!

Evolucionisté zcela klidně ignorují statistiku – nejen tu, ovšem. Oni ignorují všechna fakta, která se jim do teorie nehodí. Evoluční teorie je udržitelná jen díky pečlivé selekci faktů, tedy zákonitostí, dat a nálezů. Jde o uměle vybranou mozaiku ze střípků, které se do ní hodí, aby tak vznikl domněle správný obraz o naší minulosti. Vše nehodící se škrtněte.

Když se zachovaly spousty kostí plazů a savců, proč ne spousty kostí poloplazů a polosavců? Když máme zkamenělé kosti ploutví a křídel, kdepak jsou miliony zkamenělin poloploutví a polokřídel? Stejná situace je i s kosterními nálezy, které by měly prokázat údajný vývoj člověka ze zvířat (tedy existenci jakýchsi “pololidí”).

Druhá otázka, která Darwina také zneklidňovala a na kterou dodnes neexistuje odpověď, je, proč vůbec existují oddělené skupiny zvířat? Proč jedna skupina nepřechází plynule v jinou (když to tak prý bylo kdysi)? Proč dnes nežijí poloryby a poloobojživelníci, proč nežijí plynulé přechodové skupiny plazů až k ptákům a proč nežijí zvířata podobná opicím, která by v současnosti plynule přecházela v dnešní lidi – když prý tito tvorové žili po dlouhé miliony let kdysi dávno před námi?

Evoluční paleontologové a biologové zahánějí tyto dotěrné otázky řadou neuvěřitelných hypotéz a domněnek. V hodinách biologie se evoluční fantaskní příběhy o vzniku člověka ze zvířat učí tak jistě jako v dějepisu o původu Germánů nebo Slovanů, ale pokud by se vycházelo jen z faktů, pak by se tyto neustále měnící se hypotézy mohly učit jen v kroužcích antropologické fantaziologie a ne ve vědě. Žádný vědecký obor není tak poznamenán spory, podvody, omyly i osobními tragédiemi jako právě antropologie a evoluční biologie. Tam se pohádky o pradávných velmi nezvyklých procesech a událostech na naší Zemi mísí s hypotézami, spornými nálezy a dogmaty.

Směr myšlení, kterým se začala ubírat podarwinovská biologie, můžeme připodobnit ke známé situaci člověka, který se vydal špatnou cestou. Jak jde dál, stále více tuší, že něco není v pořádku, něco “nehraje”, ale čím déle jde, tím méně se mu chce vracet (hlodá to v něm: možná přece jen jdu dobře, to bude ostuda, tolik už jsem ušel, taková ztráta času atd.). A tak raději umlčuje pochybnosti i kritiky, zavírá oči před fakty, než aby si přiznal omyl a vrátil se.

Stvořitelský model

Až dosud jsem psal o evolučním pohledu na vznik světa a života. Jak jsem se již zmínil, nemám tak velikou víru, abych tomuto pohledu věřil. Mám k tomu spoustu důvodů a budu je postupně uvádět na těchto stránkách. Ale předem varuji – nejsem vědec a tudíž vás nezahrnu spoustou učených pojmů, teorií a myšlenkových konstrukcí. Budu jen používat svůj mdlý rozum a poukážu na to, proč já ve stvořitelskou moc evoluce nevěřím.

Pokud však nevěřím v evoluci, musím přijímat jiný model vzniku života. Myslím, že ze zaměření těchto stránek je zcela zřejmé, kterým směrem se má víra ubírá. Věřím tomu, že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gen 1,1)

Nemohl však Bůh tvořit prostřednictvím evoluce? Nemohl Bůh věci jen tak „pošťouchnout“, aby se rozhýbaly a pak je ponechat miliardy let dlouhému vývoji? I tomuto spousta lidí věří. Dokonce i vysocí představitelé katolické církve a mnoho věřících tuto teorii přijímá. Asi vás zklamu, ale ani tomu já nevěřím. Byl by to sice hezký kompromis, ale Bible říká něco jiného. Záznam o stvoření můžeme číst v první knize Bible – v Genesis. Podívejme se spolu na krátký výňatek:

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. (Gen 1,31-2,4)

To, co je zajímavé na tomto výňatku ze zprávy o stvoření, je to, že se tu nehovoří o miliardách, milionech ani tisících let. Tento text tvrdí, že Bůh stvořil tento svět za šest dní a sedmého dne odpočinul. Stvořit svět a život za šest dní? Jak tomu může někdo věřit? Vážně nebyla ta časová období, která jsou zde nazývána „dny“, delší? Jak můžeme vědět, že jeden tehdejší „den“ netrval miliony či miliardy let?

Podívejme se na část čtvrtého z desatera přikázání:

V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. (Ex 20,11 NBK)

Když Bůh dává svému lidu desatero přikázání, zdůvodňuje svůj požadavek na oddělení soboty jako zvláštního dne tím, že stvořil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich v šesti 24 hodinových dnech. O tom, že šlo o doslovné dny svědčí i to, jak byl ve zprávě o stvoření každý z nich uveden – např. „byl večer a bylo jitro, den šestý“. Jak to mohl Bůh stihnout? Stvořitel nepotřeboval miliardy let a miliardy náhodných mutací. Stvořitel ve kterého já věřím, tvořil slovem (viz Gen 1).

Divíte se, jak tomuhle může dneska někdo věřit? Nic si z toho nedělejte, já se taky divím tomu, kolik lidí stále ještě věří evoluční teorii. Všechny teorie vzniku života jsou založeny na víře, takže si nemáme co vyčítat…

Důkaz z kalendáře

Asi si říkáte, jestli mám pro svou víru ve stvoření světa nějaký důkaz. Dnes bych se s vámi o jeden rád podělil. Tento důkaz můžeme hledat v textu, který jsme tu už měli:

V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. (Ex 20,11)

Už jste přemýšleli nad tím, že neexistuje žádné historické ani astronomické vysvětlení pro to, proč má týden sedm dnů? Každé časové období má své astronomické odůvodnění. Den o 24 hodinách je dán otočením Země kolem její osy. Měsíc je odvozen z oběhu Měsíce kolem Země (lunární měsíc má přesně 29,5 dne). Rok je doba, za kterou Země oběhne kolem Slunce. Co však oběhne za týden, za sedm dní? Nic! Týden, na rozdíl ode dne, měsíce a roku, nemá spojitost s žádným astronomickým cyklem. Odkud se tedy vzal?

Je zajímavé, že i když neexistuje žádné vesmírné těleso, ani žádný přirozený cyklus, ze kterého bychom mohli odvodit tuto krátkou složku času, různé kultury a tradice mají čas ve svých kalendářích rozdělen do úseků stejné délky. Zajímavé je, k čemu došel Anathony Aveni, profesor astronomie a antropologie na Colgate University v New Yorku, autor knihy Království času. Píše:

„Vedle dne je týden jednou z nejběžněji používaných časových jednotek a je také nejpraktičtější. Někteří biologové prohlašují, že týden je daný sám sebou. Sedmidenní biorytmus v lidském těle je jedním z posledních objevů moderní chronologie. Projevuje se v podobě drobných výchylek krevního tlaku a srdečního tepu a také reakcí na infekci a dokonce na schopnosti přijetí transplantovaných orgánů.“

Není to zajímavé? Naše těla fungují na základě tajemného sedmidenního cyklu. Ale netýká se to jen nás!

„Nejsme jediní, kdo má tento rytmus. Mají ho i jednoduché organismy, jako bakterie a podobně. Existuje například sedmidenní rytmus u mořských řas, které mají tvar skleničky na šampaňské, s dlouhou stopkou a velkým rozšířeným kruhem na konci. U těchto organismů můžeme zpomalit jejich rychlost růstu, když se vystaví měnícímu se cyklu světla a tmy po sedmi dnech, ne více ani méně.“

V biblické zprávě o stvoření čteme: „A byl večer a bylo jitro, den první… A byl večer a bylo jitro, den druhý… A byl večer a bylo jitro, den šestý… Sedmého dne Bůh dokončil své dílo…“ Čtvrté přikázání desatera říká: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul.“

Z dějin se dovídáme, že lidé občas zkoušeli změnit délku týdne. Řekové experimentovali s desetidenním týdnem. Římané vyzkoušeli osmidenní týden. V průběhu francouzské revoluce se usneslo, že týden bude mít deset dní. Chtěli přepsat dějiny a zavést čas v desetinném systému, což zrušil Napoleon, když se dostal k moci. Ve dvacátém století experimentoval s týdnem Sovětský svaz. V roce 1929 přešli na pětidenní týden, v roce 1932 na šestidenní a v roce 1940 se vrátili ke všeobecně uznávanému sedmidennímu týdnu.

Odkud tedy pochází týden se sedmi dny? Nejpřesvědčivějším důkazem, který nacházíme v dějinách, filozofii a vědě pro původ celosvětového sedmidenního týdne, je stará biblická zpráva o stvoření světa. To mě vede k tvrzení, že týden a sobota jsou jedním z přesvědčivých důkazů, že teorie stvoření je pravdivou teorií o původu života. Věda není schopná vysvětlit týden jinak, než tím, že odkazuje na dějiny. A dějiny ukazují, že nejdůslednější zdůvodnění sedmidenního týdne se nachází ve zprávě o stvoření. Pokaždé, když se podíváme na kalendář, můžeme si připomenout, že nejsme produktem slepé náhody, ale že za naším vznikem stojí Stvořitel.

Každý člověk se musí rozhodnout, které teorii o původu života bude věřit. Buď můžeme věřit, že jsme vyšli z ruky inteligentního Stvořitele, nebo že jsme vznikli díky shodě nepravděpodobných náhod. Vyberte si.

Mám-li hovořit za sebe, věřím ve stvoření světa v šesti dnech.