Ozeáš a Gomera: Láska, která bolí
Asi 750 let před narozením zaslíbeného Mesiáše zažívalo Severní království
období nebývalé prosperity a pokoje. Mohlo za to vděčit především vojenským
úspěchům krále Jarobeáma II., syna Jóašova, díky kterým proudily do
královské pokladnice daně od okolních podrobených národů a přinášely zemi
bohatství.
Z ekonomického hlediska se zdálo být všechno v nejlepším pořádku. Jak to
tak ale bývá, ruku v ruce s prosperitou přišel morální a duchovní úpadek.
Čím více byla srdce Izraelců přitahována majetkem, zábavou a různými
rozkošemi, tím více se vzdalovala Bohu a tím více se rozmáhal hřích. Lidé
byli sobečtí, chamtiví, utlačovali slabé a chudé, rozbujela se prostituce,
na každodenním pořádku byly krádeže, opilství, různé zvrácenosti, docházelo
k násilí i k vraždám. Ještěže doba, ve které žijeme my, je úplně jiná, že?
To, co Boha nejvíce rmoutilo, byla modloslužba, spojená s mnoha ohavnostmi,
která tvořila nedílnou součást života všech společenských vrstev v Severním
království. Celé to začalo asi o 180 let dříve, krátce po rozdělení Izraele
na dvě království, kdy první král, který vládl severním deseti kmenům,
král, který se shodou okolností jmenoval také Jarobeám, nechtěl z
politických důvodů dovolit, aby jeho lid i nadále chodil obětovat do
jeruzalémského chrámu. Bál se totiž, že by se postupem času mohlo deset
severních kmenů vrátit k judskému králi Rechabeámovi, čímž by došlo ke
znovusjednocení Izraele a on by pravděpodobně přišel o život. Jarobeám I.
se tomu rozhodl zamezit způsobem, který byl možná z politického hlediska
moudrý, ale z duchovního hlediska vedl ke katastrofě.
1 Královská 12:28-31
Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: "Už jste
se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli,
kteří tě vyvedli z egyptské země!" Jednoho býčka postavil v Bét-elu
a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za
jedním z nich až do Danu. Jarobeám udělal též domy na posvátných
návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z
Léviovců.
Hned zpočátku existence Severního království vedl tehdejší král Izrael k
modloslužbě, jejíž součástí se postupně staly mnohé ohavnosti, včetně
kultické prostituce i lidských obětí. Asi 180 let po rozdělení království
Bůh zhodnotil situaci v severním Izraeli těmito slovy:„Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ (Oz 1,2)
Bůh se samozřejmě snažil na svůj lid zapůsobit, snažil se je oslovit,
získat si jejich pozornost. Chtěl si opět získat jejich srdce a přivést je
z cesty záhuby zpět na cestu života. Proto za vlády Jarobeáma II. povolal
proroka Ámose, který několik let přinášel lidu Hospodinova varovná slova.
Srdce lidu však zůstala zatvrzelá. Bůh to ale nevzdává a o několik let
později posílá dalšího proroka, Ozeáše. A právě příběhu Ozeáše bych se
chtěl v dnešním kázání věnovat. A protože neoddělitelnou součástí Ozeášova
příběhu je jeho vztah se ženou jménem Gomera, chci dnes mluvit také o ní.
Jejich společný příběh začíná hned na počátku Ozeášova působení jako Božího
proroka. První slova, která Bůh k Ozeášovi promlouvá, totiž zní: „Ožeň se.“
Bůh svému prorokovi dokonce říká, jakou ženu si má vzít. Není to úžasné? Co
může být lepšího, než když nám našeho životního partnera pomůže vybrat sám
Bůh, který nás oba zná a který pro nás chce to nejlepší? Obávám se ale, že
valná většina lidí na Ozeášovu svatbu nepohlížela s nadšením a to kvůli
ženě, kterou si vzal. Určitě se o této události mluvilo po celém městě,
možná i po celém království, ale jaké to byly řeči? Jak se asi o prorokově
svatbě, respektive o ženě, se kterou spojil svůj život, mluvilo za
Ozeášovými zády? A co asi Ozeášovi řekli ti, kteří měli odvahu promluvit si
s ním z očí do očí? Co mu řekli jeho příbuzní nebo jeho přátelé?
„Ozeáši, to nemyslíš vážně. Chápu, že ses chtěl oženit. Chápu, že sis
chtěl najít atraktivní ženu. Ale tohle? To sis opravdu musel vzít
zrovna Gomeru? Byl jsi vůbec střízlivý? Nebo ses snad úplně zbláznil?
Copak nevíš, co je to za ženu? Copak nevíš, jakou má pověst? Vždyť jsi
Boží prorok! Vždyť jsi svatý muž! Jak sis ji mohl vzít? Vždyť svatba s
takovou ženou by poskvrnila každého muže. A ty jsi prorok! Jak ses mohl
oženit s prostitutkou? Jak sis mohl vzít ženu oddanou smilstvu? Myslíš
si snad, že ji předěláš, že od teď bude spořádanou manželkou, že ti
bude věrná? Vždyť ses tím totálně znemožnil! Vždyť sis svatbou s ní
zničil život! Co tě to popadlo?“
Ozeáš svému příteli pohlédl zpříma do očí. „Bůh ke mně promluvil. Řekl mi:
‚Jdi, vezmi si ženu smilstva a měj děti smilstva, protože země
strašlivě smilní a odvrací se od Hospodina.‘
(Oz 1,2 CSP)
Proto jsem si vzal Gomeru. Nevím, snad tím chce Bůh svému lidu něco
ukázat.“
Ozeášův přítel jen zakroutil hlavou a beze slova odešel.
Pro Ozeáše to určitě byla velká událost, když k němu Bůh poprvé promluvil a
oznámil mu, že si ho vyvolil za proroka.
„Ozeáši, můj lid se ode mě odvrací. Stále víc a víc propadá modloslužbě
a dopouští se hrozných ohavností. Proto jsem si tě vyvolil za proroka.
Budeš k mému lidu volat a předávat mu poselství, které ode mě obdržíš.
Pokud toto povolání přijmeš, mám pro tebe první úkol: Jdi a vezmi si
ženu oddanou smilstvu a měj děti smilstva, protože země strašlivě
smilní a odvrací se od Hospodina.“
„Pane, nevím, jestli ti dobře rozumím. Ty opravdu chceš, abych si vzal
smilnici? Mám se oženit s prostitutkou?“
„Ano. Přesně to chci.“
Kdybych byl Ozeáš, asi bych Bohu navrhl jiný přístup.
„Nestačilo by, kdybys mi popsal, jaké to je mít za ženu smilnici, jaké
to je milovat ženu, která je nevěrná? Určitě bych to pochopil a
vysvětlil lidem, jak se cítíš, když se od tebe odvrací k Baalovi a
jiným bohům.“
Problém s Izraelem však byl, že na řeč proroků příliš nereagoval.
Nemilovali opravdově Boha ani jeho slovo, modloslužba pro ně byla
přitažlivější než uctívání Hospodina. Když se však objevil prorok, lidé se
zajímali o jeho skutky. Prorokova slova možná pouštěli jedním uchem tam a
druhým ven, ale když se prorok začal chovat zvláštně, mluvili o tom
všichni.
I když vztah lidu k Hospodinu nebyl nejvřelejší, jeho proroci pořád do
určité míry patřili mezi celebrity, i když většinou nemilované. Proto tedy
Bůh často prostřednictvím symbolických prorokových činů, někdy i
prostřednictvím jeho osobního života, názorně ukazoval lidem to, co
nechtěli slyšet. To byl i případ proroka Ozeáše. Bůh použil Ozeáše, jeho
ženu Gomeru a děti, které se v jejich manželství narodily, jako obraz jeho
vztahu s Izraelem. Prostřednictvím této rodiny chtěl Bůh ukázat svou lásku
k lidu, který jej opustil.
Z biblického textu není úplně zřejmé, jestli Gomera už před svatbou
střídala muže, jestli případně prodávala svoje tělo. Někteří vykladači se
domnívají, že ji Bůh mohl označit za ženu smilstva už z toho důvodu, že
pocházela ze Severního království, které se vůči Bohu provinilo strašlivým
smilstvem, tedy modloslužbou, zavržením Hospodina a uctíváním Baala a
dalších bohů ze dřeva a kamene.
Ať tomu však bylo jakkoliv, zdá se, že alespoň zpočátku prorokovo
manželství fungovalo více méně normálně. Bůh Ozeášovi a Gomeře požehnal a
narodil se jim syn, kterému dali na Boží pokyn jméno Jizreel. Toto jméno
mělo prorocký význam. Mělo lidem ukázat na přicházející Boží soud, který
postihne aktuálně vládnoucí královskou dynastii pro krveprolití, kterého se
kdysi v Jizreelu dopustil Jehú a získal tak pro sebe trůn. Jehú byl Bohem
povolán, aby skoncoval s modloslužbou v zemi, ale toto Boží povolání
nenaplnil zcela. Skoncoval sice s bezbožným králem Achabem a s uctíváním
Baala, ale neodvrátil se od hříchů Jarobeáma I., neřídil se podle
Hospodinova zákona a pokračoval v uctívání zlatých býčků v Bét-elu a v
Danu. Jméno Ozeášova prvorozeného syna tedy mělo lidu připomínat jeho
nevěru a ukazovat na Boží soud, který bude jejím důsledkem.
Po narození Jizreele nastala u Gomery změna. Najednou se cítila nešťastná,
nenaplněná. Její muž stále se zápalem prorokuje k Izraeli, snaží se přivést
národ od modloslužby zpět k Bohu, ale Gomera se o jeho službu zajímá stále
méně a méně. Možná ji dokonce začíná odmítat, nesnášet. Možná mu ji začíná
mít za zlé. Možná mu vyčítá, že více myslí na svá kázání než na ni, možná
mu vyčítá, že by měl více času věnovat řemeslu a vydělávat více peněz, aby
mohla nakoupit některé z těch krásných věcí, které si tak ráda prohlíží na
trhu, aby si mohla pořídit nové šaty z jemné látky, nějaké šperky a možná i
ochutnat něco z vyhlášených lahůdek.
Gomera nesdílí Ozeášovu lásku k Bohu a stále častěji se věnuje svým zájmům,
chodí za zábavou a tráví mimo domov čím dál víc času. Bible nám neposkytuje
detaily toho, co se přesně stalo, ale zdá se, že Gomeřino srdce už není u
manžela a jejich syna. Pokud nebyl Ozeáš slepý, určitě viděl, že se něco
děje. Přes den s těžkým srdcem provolával k Izraeli, v noci možná nemohl
spát a trápil se obavami o upadající vztah s jeho ženou, snad i obavami z
její možné nevěry.
Jeho podezření se potvrdilo, když Gomera podruhé otěhotněla. Zatímco u
prvorozeného syna můžeme v Písmu číst, že jeho otcem je Ozeáš, u druhého
dítěte už toto ujištění chybí. Podle všeho holčička, která se jeho ženě
narodila, nebyla jeho. Na Boží popud dostala jméno Lórucháma, to je
„Nemilovaná“. I toto jméno mělo svůj prorocký význam týkající se odtržení
se Izraele od Boží lásky, ale ukazovalo také na pocity, které mohl Ozeáš
přirozeně cítit k dítěti, které jeho žena počala se svým milencem.
Zanedlouho Gomera počala znovu a tentokrát to byl opět syn. Ani v tomto
případě nám Bible neříká, že by jeho otcem byl Ozeáš. Takže podle všeho šlo
opět o dítě pocházející ze smilstva. Bůh řekl Ozeášovi, aby chlapce
pojmenoval Lóami, to je „Ne-můj-lid“. Opět je tu prorocký význam vůči
Izraeli, ale také jasná indikace toho, že ani Lóami není Ozeášův syn.
Lórucháma a Lóami nebyli Ozeášovy děti. Byly to děti jiného muže. Je
dokonce možné, že každé mělo jiného otce. Tyto děti byly pro proroka stálou
připomínkou, že jeho žena dala před svým manželem přednost jiným mužům.
Kdykoliv tyto děti viděl, a viděl je každý den, připomínaly mu, že mu jeho
žena byla nevěrná.
Co musel Ozeáš prožívat? Zrada jeho ženy mu přinesla bolest. Určitě vnímal
vědoucí pohledy sousedů, možná zažil i posměch. Zdálo se, že o Gomeřiných
eskapádách věděli úplně všichni. Jak má Ozeáš hlásat Boží slovo, jak má
burcovat lid k návratu k Hospodinu, když nedokáže udržet na uzdě vlastní
ženu? Přesto v Božím jménu provolával k lidu i nadále. Mluvil s ještě
větším zápalem a s ještě větší naléhavostí než dříve, protože teď, když sám
bolestně prožíval nevěru své ženy, lépe rozuměl Boží bolesti nad
modloslužbou Izraele.
Ozeáš své manželce její provinění odpustil, chtěl dát jejich vztahu novou
šanci. Prosil Gomeru, aby přestala se svým hříšným jednáním, aby mu byla
věrnou ženou a dobrou matkou dětem. Snažil se ji zahrnout láskou, ale ona
stále utíkala za svými milenci, kteří ji zahrnovali dárky, které měla tolik
ráda. Pak přišla poslední a nejtěžší rána.
Ozeáš měl za sebou další náročný den. Opět volal k Izraeli, opět jim
přinášel Boží slovo, opět se je snažil přivést k Bohu - a lid opět nechtěl
slyšet. Když přišel domů, jeho žena tam nebyla, přivítaly ho pouze
osamocené děti. Postaral se o ně, nakrmil je a čekal na svou ženu. Nastal
večer a Gomera stále nikde. Nebyla doma celou noc. Ráno se na ni Ozeáš
vyptával sousedů, jestli neví, kam šla a jeden z nich mu řekl, že jej
Gomera opustila nadobro. Prý si našla někoho lepšího, prý konečně poznala
svou osudovou lásku. Někoho, kdo se jí bude více věnovat, někoho, kdo ji
zahrne přepychem a bohatstvím. Ke svému muži se už nevrátí.
V Ozeášovi se všechno sevřelo. Zaplavil ho zármutek s dosud nepoznanou
intenzitou. Cítil přímo fyzickou bolest. Vrátil se domů k dětem, obejmul je
a rozplakal se. Svou nevěrnou ženu stále miloval, přes všechno, čím se
proti němu provinila. Bolelo ho srdce. Nejen proto, že ho zradila, ale také
proto, že věděl, že si zvolila cestu, která jí nepřinese nic dobrého.
Přátelé mu možná říkali:
„Buď rád, že ses jí zbavil. Teď už můžeš mít klid. Možná získáš zpět i
svou ztracenou důstojnost. Nechej té nevěrnici doručit rozlukový lístek
a skoncuj s ní jednou provždy.“
Ale Ozeáš to cítil jinak. Přesto, že ho opakovaně zraňovala, přesto, že
opustila jej i děti, přesto, jaký život žila, Ozeáš ji stále miloval. Z
celého svého srdce toužil po tom, aby se jeho žena vrátila domů.
Gomeřino jednání, její nevěra vůči manželovi, jsou obrazem duchovního stavu
tehdejšího Izraele. Lid opustil Boha svých otců a obrátil se ke kenaanským
bůžkům, klaněl se dřevu a kameni, uctíval zlaté býčky. Dopouštěli se
duchovního smilstva. Jak to mohli udělat, když toho pro ně Bůh tolik
vykonal, jak mohli zradit svého milujícího Stvořitele?
Co my? Může se i nám stát, že porušíme první přikázání desatera? Můžeme se
i my dopustit modloslužby? Asi se neklaníme kameni a dřevu, asi nechodíme
za zlatými býčky, ale nemáme něco, nebo někoho, koho stavíme na první
místo, před Boha? Nestává se nám někdy, že se odvracíme od našeho
Stvořitele, že se neřídíme jeho slovem? Nepředstíráme někdy, že neznáme
Boží pohled na určitou záležitost a nejednáme svéhlavě?
Možná se nám zdá, že jsme Bohu věrní, ale jak charakterizoval Ježíš církev
v době konce? Jak popsal stav Laodiceje? Podle Ježíše církev v době konce,
v naší době, žije v sebeklamu. Myslí si, že je bohatá, že má velké poznání
a všeho dostatek, ale ve skutečnosti je ubohá, bědná, nuzná, slepá a nahá.
Její největší problém pak spočívá v tom, že je vlažná ve vztahu k Bohu.
Možná si řeknete, že vlažnost je lepší než nevěra. Ale stačí Bohu, když náš
vztah k němu bude vlažný, když to bude formální vztah, kdy naoko vypadá
všechno v pořádku? Co když tento vlažný vztah hraničí s nezájmem? Co když
si Boha moc nevšímáme, nezapojujeme jej příliš do svého života, netrávíme s
ním příliš času?
Jak dopadá manželství, když je vztah mezi manžely vlažný, když mezi nimi
panuje lhostejnost, když si každý žije svým životem, který je jen málo
závislý na životě partnera? Co když vyznávají různé hodnoty, mají různé
zájmy, různé přátele a velkou většinu času tráví odděleně? Co když mají jen
málo společného? Jak může takové manželství dopadnout? A jak může dopadnout
takový vztah s Bohem? Ježíš k tomu říká následující:
„Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě
ze svých úst.“
(Zj 3,16 CSP)
Když se zamýšlíme nad tímto tématem, vezměme v úvahu, že v současnosti na
Zemi žije skoro 7,5 miliardy lidí, z toho asi 2,3 miliardy křesťanů. Téměř
třetinu lidstva tedy tvoří křesťané, což je dost významná část. A jak to na
našem světě vypadá? Pořád se někde válčí, více než 800 milionů lidí (cca 11
% světové populace) trpí chronickým hladem a přitom se každoročně
celosvětově vyhodí nebo znehodnotí až třetina vyprodukovaného jídla (cca
1,3 miliard tun – viz
http://www.fao.org/save-food/resources/keyfindings/en/
). Na naší planetě vládne násilí, nespravedlnost, utlačování slabých a
chudých, obchod s lidmi, časté je zneužívání dětí, mnozí jsou otroky
závislosti na omamných látkách nebo na pornografii. Lidé jsou lhostejní k
utrpení druhých, jsou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, rouhají se
Bohu, neposlouchají rodiče, jsou nevděční, bezbožní, bez lásky,
nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní,
bezhlaví, nadutí, mají raději rozkoš než Boha, tváří se jako zbožní, ale
svým jednáním to popírají. (viz 2Tim 3,1-5)
Jak je to možné, když se téměř třetina lidí na světě hlásí ke Kristu?
Nesvědčí to náhodou o povrchním, formálním náboženství, u kterého chybí
opravdový vztah s Ježíšem a s naším nebeským Otcem? Jak je možné, že stále
více křesťanů popírá Boha jako Stvořitele? Jak je možné, že lidé věří více
chabě podložené vědecké teorii o původu světa a života než tomu, co nám o
tom sdělil Bůh? Jak je možné, že stále více křesťanů přijímá jako
samozřejmost to, co Bůh označil za ohavnost? Stále drsnější prosazování
absurdní a zvrácené genderové politiky, která se snaží převrátit
skutečnost, že jsme byli stvořeni jako muži a ženy, svazky homosexuálů
postavené na roveň manželství, interrupce, jako nezadatelné právo každé
ženy nechat zabít své nenarozené dítě, ale i uctívání sama sebe,
poblázněnost hromaděním majetku, utápění se v bezuzdné zábavě…
Opravdu si myslíte, že je většina křesťanů v dnešní době věrná Bohu, že ho
miluje z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly a že své
bližní milují jako sama sebe? Proč to potom na světě nevypadá jinak?
Nesvědčí to, co kolem sebe vidíme, spíše o lehkovážnosti ve vztahu k Bohu,
o vlažnosti, před kterou varoval Ježíš? Je v tomto ohledu mezi dnešními
křesťany a Izraelci žijícími v Severním království za vlády Jarobeáma II.
až takový rozdíl?
Jak si však řekneme dále, ani duchovní smilstvo Izraele v Severním
království, ani naše vlažnost ve vztahu k Bohu nemůže změnit fakt, že nás
Bůh miluje nezměrnou láskou. Bůh svou lásku k nám nikdy nevzdá, nikdy nás
nepřestane milovat a po celou dobu milosti nepřestane usilovat o naši
záchranu, o to, abychom mohli mít věčný život v jeho blízkosti.
Vraťme se k opuštěnému, trápícímu se Ozeášovi. Nevíme, kolik dní bloudil
jako tělo bez duše a nemohl přestat myslet na svou ženu, která od něj
utekla, kolik bezesných nocí strávil na lůžku, jehož polovina zůstala
prázdná, než k němu opět promluvil Bůh.
Ozeáš 3:1 CSP
Znovu jdi a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici, jako Hospodin
miluje syny Izraele, ačkoliv se obracejí k jiným bohům a milují
hrozinkové koláče.
„Běž a znovu ji miluj, znovu ji přijmi za svou ženu.“
„Znovu?“
„Ano. Běž, najdi ji, znovu ji přijmi a miluj ji. Tak jako já miluji
syny Izraele, ačkoliv mě ustavičně zraňují tím, že smilní s jinými
bohy.“
Ozeáš byl úžasný muž a tak Boha poslechl a šel. Vydal se hledat svou
nevěrnou ženu.
Lidé v Ozeášově době, stejně jako lidé dnes, měli zvrácenou představu o
lásce. Stejně jako dnes, i tenkrát si lidé mysleli, že lásku je možné si
koupit, že láska je zaměřená především na sebeuspokojení, na naplnění svých
potřeb a tužeb, že láska je podmíněná spoustou věcí. Proto Bůh řekl: „Ukážu svému lidu, co je skutečná láska.“ Když odhlédneme od
působení Ježíše Krista, jeho oběti a zmrtvýchvstání, příběh Ozeáše a Gomery
je největším vyjádřením bezpodmínečné Boží lásky k lidem, jaké najdeme v
celém Písmu.
Bůh vyzval nešťastného proroka, aby se vydal hledat svou nevěrnou ženu a on
šel. Muselo to pro něj být velice těžké, bolestivé a pokořující. Při tomto
hledání přišel na místa, na která by slušný člověk, tím spíše Boží prorok,
vůbec neměl chodit. Ozeáš byl svatý muž a na Boží pokyn šel a hledal svoji
ženu ve vykřičených čtvrtích a v zaplivaných uličkách, kde se pohybovala
spodina tehdejší společnosti. Ale Ozeáš tam šel, protože hledal svou ženu.
Přistoupil k jednomu z mužů, kteří v těch místech provozovali své pochybné
obchody, a zeptal se ho: „Promiň, neviděl jsi Gomeru?“
„Gomeru? To jako tvou ženu?“
„Ano. Neviděl jsi ji prosím? Už několik dní ji hledám.“
„Ne, kámo, tu jsem neviděl. Promiň.“
Ozeáš šel dál a nepřestával hledat, nepřestával se vyptávat.
„Promiň, že obtěžuju, ale neviděl jsi teď někdy mou ženu? Víš, odešla
ode mě před několika dny a já ji hledám. Neviděl jsi ji?“
Konečně se na něj usmálo štěstí.
„Jo, viděl jsem ji. Myslím, že byla s nějakým chlápkem tam někde, v
těch uličkách. Ale být tebou, tak tam nechodím. Není to zrovna
nejbezpečnější místo ve městě.“
„Děkuju. Moc ti děkuju, příteli.“
„Nemáš zač. Hodně štěstí.“
Když Ozeáš konečně Gomeru najde, je to na trhu s otroky. Možná, že je to
dokonce trh se sexuálními otroky. Jeho žena je právě předmětem prodeje. Je
předmětem aukce, spoutaná řetězem, špinavá, v roztrhaných šatech. Stojí tam
se skloněnou hlavou, s prázdným pohledem. Je pouze stínem ženy, kterou
ještě před několika málo dny byla a potencionální kupci se právě rozhodují,
jestli má jako otrokyně nějakou hodnotu, jestli se vyplatí nabídnout za ni
pár kousků stříbra a koupit si ji. Kdo by ji teď mohl milovat?
Když ji Ozeáš vidí v tomto bídném stavu, neodvrací se od ní, neopouští ji,
nenechává ji napospas hroznému osudu, který na sebe sama přivolala svým
jednáním. Ozeáš přistoupí k prodávajícímu a říká: „Promiňte, pane… To je moje žena…“
„Mě nezajímá, kdo to je, kdo říkáš, že to je. Je to otrokyně. Je na
prodej, a toto je její cena.“
Jaké ponížení to musí být pro Gomeru? Stydí se na Ozeáše vůbec pohlédnout,
klopí svůj zrak k zemi. Nikdy si nepředstavovala, že skončí takto a tady.
„Nabídne za ni někdo něco?“
ptá se prodejce. „Koupí si ji někdo?“
„Pane, já za ni zaplatím. Zaplatím plnou cenu.“
Počkej, Ozeáši, vždyť je to tvoje žena! Už je přece tvoje!
„Já vím. Ale zaplatím za to, co už je moje.“
Bible nám říká, že Bůh je Stvořitelem všeho, co je. Je Stvořitelem Země i
člověka a přesto posílá svého Syna, aby prolil svou krev, aby svou smrtí na
kříži zaplatil za to, co už mu dávno patřilo, posílá ho, aby vykoupil
člověka z hrozného otroctví hříchu. Přesto, že on je Stvořitelem lidstva,
přesto, že lidé vzešli z jeho ruky, zaplatil za nás plnou cenu. Protože Bůh
tak miloval svět, TAK miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby
ti, kdo v něj uvěří, mohli být zachráněni.
Ozeáš zaplatil za svou ženu plnou cenu, kterou měl podle Tóry otrok. Podle Exodu 21,32 to bylo 30 šekelů stříbra. Ozeáš nebyl žádný boháč. Na
hotovosti dokázal dát dohromady pouze 15 šekelů stříbra a zbytek dorovnal
jedním a půl chomérem (tedy asi 330 litry) ječmene. Tento obchod však stál
Ozeáše více než peníze a rodinnou zásobu obilí. Stál ho také jeho hrdost.
Šel na veřejný trh s otroky, před zástup svědků a koupil si ženu, svou
vlastní manželku, která ho mnohokrát podvedla s jinými muži, která ho
mnohokrát zradila. Přesto ochotně tuto cenu zaplatil, aby vykoupil Gomeru z
otroctví. Ozeáš obětoval všechno, aby Gomera byla pouze jeho.
Když za ni zaplatil, řekl jí:
„Po mnoho dní zůstaneš se mnou, nebudeš smilnit, nebudeš patřit
jinému; také já budu jen s tebou.“
(Oz 3,3)
Jak to musela vnímat Gomera? Co se jí asi honilo hlavou?
„On mě našel. Hledal mě a našel mě, tady v té špíně. Opustila jsem ho.
Opustila jsem ho i naše tři děti. Skončila jsem na úplném dně, ale on
mě neopustil. Hledal mě a koupil mě. On mě vykoupil.“
Ostatní muži si ji kupovali jako svou hračku, kupovali si ji, aby ji
použili k ukojení svých choutek. Ale Ozeáš ji koupil, aby ji zachránil, aby
ji uzdravil. Zaplatil za ni, aby si ji přivedl zpět domů, aby jí vrátil
důstojnost a pozici jeho manželky. V Bibli nemáme další informace o tom,
jak se jejich vztah dál vyvíjel, ale můžeme předpokládat, že Bůh použil
Ozeášův úžasný čin odpouštějící lásky, aby obměkčil Gomeřino srdce a zcela
změnil její život, její hodnoty.
Ozeáš znamená Spasení. To je význam prorokova jména. Ozeáš symbolicky
představuje našeho Boha, který hledá svůj duchovně zbloudilý lid, aby ho
zachránil z otroctví hříchu. Gomera představuje mě. Tebe. My jsme Gomera.
To není příliš povzbudivé tvrzení. Ale přesto je v něm ukrytá naděje a
radost. Protože když jsme Gomera, pak naším mužem je Ozeáš. Jako Ozeáš
nepřestal hledat svou ženu, ani Bůh nás nepřestane hledat. Nepřestává
hledat nevěrné, nečisté, hříšné, dělá vše pro to, aby nás našel. Aby našel
mě, aby našel tebe a mohl nás vykoupit ze špíny a hrozného otroctví, do
kterého jsme se vlastní vinou dostali.
Ježíš je náš Ozeáš. On za nás zaplatil plnou cenu. Když se farizejové
pozastavovali nad tím, jak to, že Ježíš stoluje s celníky a s hříšníky,
Ježíš cituje z proroka Ozeáše, když jim odpovídá: „
Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť
jsem nepřišel povolat ty, co se považují za spravedlivé, ale ty, kdo si
uvědomují svou nedostatečnost, svou hříšnost.“
Farizejové věděli, odkud pochází slova ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘
Židé vzdělaní v Písmu rozuměli tomu, že jim tím Ježíš říká:
„Já jsem váš Ozeáš. Já jsem vaše spasení. Nikdy vás nepřestanu milovat,
nikdy vás nepřestanu hledat a zaplatím za vás výkupné, jakkoliv vysoké,
abych vás vytáhl ze špíny, zachránil z otroctví a smířil vás s Bohem.
Podstoupím jakkoli velké ponížení, jakkoli velkou potupu, abych vás
získal zpět. Pro vás to udělám. Protože vás miluji.“
Ježíš je Ozeáš, který přišel zachránit Gomeru, kterou miluje nepodmíněnou
láskou. Když si uvědomím, že jsem Gomera, když si ty uvědomíš, že jsi
Gomera, když si uvědomíme, co náš Ozeáš pro nás vykonal, že nás přijímá, že
nás miluje, že nám odpouští a že nic nemůže změnit jeho lásku k nám, jakou
odpověď to v našich srdcích vyvolává?
Náš Ozeáš přišel. Spasení přišlo. Našel tebe. A našel mě. Musel jít na ta
nejšpinavější místa, musel zaplatit tu nejvyšší cenu. Stejně jako Ozeáš šel
a hledal svou nevěrnou ženu, tak Ježíš přišel, aby hledal to, co zahynulo.
A když nás náš Bůh našel, nebyli jsme zrovna čistí, upravení, bez poskvrny.
Byli jsme spoutáni řetězy, byli jsme špinaví, nazí a hříšní. A náš milující
Bůh se zeptal: „Kolik? Jaká je cena za jejich vykoupení?“
„Život tvého Syna. Protože jen a pouze tehdy mohou lidé uniknout
spravedlivé odplatě, která jim náleží pro jejich hříšnost.“
„Dobře. Dobře. Pošlu svého Syna.“
Našemu Bohu nikdo nemusel říkat, aby nás miloval. On nás miloval ještě
předtím, než jsme se narodili. Miloval nás, i když jsme dali přednost
hříchu před spravedlností. A miluje nás i dnes. Vždycky nás miloval. Nic ho
nemůže přimět, aby nás přestal hledat, aby o nás přestal usilovat, aby se
přestal snažit přivést nás zpět k sobě, dokud je čas. Nepřestává nás
milovat, i když ho zradíme. Nepřestává nás milovat, i když na něj nemáme
čas. I když ho ignorujeme, stále nás má ve svém srdci. I když nechceme
slyšet jeho slovo, i když si zacpáváme uši před jeho hlasem, nepřestává nás
volat, abychom se k němu vrátili. Miluje nás přes to, kým jsme, přes to,
kde jsme, přes to, co jsme udělali. Překypuje nepodmíněnou láskou k nám,
láskou, která vyvolává úžas.
Tak jako žena nevěrně opouští svého druha, tak jste se nevěrně
zachovali ke mně, dome izraelský, je Hospodinův výrok.
(Jer 3,20 CSP)
Navrať se, izraelská odpadlice, je výrok Hospodinův, já se na vás
neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Hospodinův, nechovám hněv
navěky. Navraťte se odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já
jsem váš manžel.
(Jer 3,12.14)
Bůh nás miluje, i když je náš vztah k němu vlažný. Neopouští nás, i když my
ho opouštíme. Je nám věrný, i když my mu věrní nejsme. Nepřestává se snažit
o obnovu vztahu s námi. Koupil nás za plnou cenu. Náš život vyvážil životem
svého Syna. Takový je náš Bůh. Jak na jeho lásku odpovíme?
Amen.
Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)